Jdi na obsah Jdi na menu
 


BIPOLÁRNÍ PORUCHA A JAK S NÍ ŽIJU

Ahoj milý čtenáři,

 

tohle jsou první řádky mého blogu, který jsem se rozhodla zasvětit svému životu s duševním onemocněním. Nejsem žádný odborník, jsem jen člověk, který se učí s touto nemocí žít a přijímat ji. I to je jeden z důvodů, proč jsem tento blog založila, abych se tak nějak dokázala vypořádat s tím, co mi život, v poměrně rané fázi, naložil. Zároveň jsem v době svého léčení prožila spoustu času mezi jinými duševními pacienty a proto zde chci řešit i otázku stigmatizace osob s duševním postižením.

 

Čím začít? Třeba tím, kdo jsem. Jsem Bipo, to je moje jméno pro tento blog a jak je Vám asi jasné, je to zkratka názvu nemoci, kterou trpím a tou je bipolární porucha. Nemám ji zas až tak dlouho, ale pocitově bych řekla, že s ní bojuju už tak 10 let...Ve skutečnosti mi ji diagnostikovali v listopadu 2017 tedy mám před sebou první výročí. Ovšem předtím než k tomu došlo, už jsem 3 měsíce ležela na psychiatrii s těžkými depresemi a můj stav se nelepšil, až na asi 14 dní v listopadu, k tomu ještě dojdu. Do nemocnice jsem tedy šla v září roku 2017, ale byla to už moje druhá hospitalizace na psychiatrii.

 

První psychické problémy jsem začala mít zhruba v 24 letech. Měla jsem za sebou hodně náročný rok, kdy jsem ukončovala studium na VŠ a i když jsem vše zvládla, asi mě to možná vyčerpalo a oslabilo natolik, aby na mě zaútočila psychická nemoc. Každopádně jsem byla hospitalizovaná v Praze v Bohnicích. Poprvé v životě jsem byla na psychiatrii. Byla jsem na dně. Přestala jsem doma fungovat, protože jsem se najednou začala bát dělat hromadu věcí. Například jsem nedokázala pustit sporák, plynový, měla jsem hrůzu z toho, že ho špatně vypnu, plyn unikne, vybuchne a stane se neštěstí. Na začátku jsem ho ještě byla schopná pustit, ale pak jsem byla u toho hodinu stála a kontrolovala, jestli jsem ho opravdu vypla. Nedokázala jsem ani pomalu vyjít z bytu, protože jsem měla hrůzu z toho, že jej nezamknu a někdo nás vykrade. Tudíž jsem byt zamčela a několikrát za sebou kontrolovala, že je opravdu zamčeno. Někdy jsem dokonce pořád dokola byt odemykala a zamykala. Jakýkoliv můj odchod z domu byl tak skoro hodinovou záležitostí a to nešlo dlouhodobě vydržet.

 

Hospitalizace na psychiatrii byla tak trochu vysvobozením. Lékaři mi sdělili, že mám obsedantně kompulzivní poruchu (dále jen OCD). Nasadili mi léky a občas se mnou promluvila i psycholožka na oddělení.

 

Bylo to pro mě těžké období, musela jsem přerušit magisterské studium a vzdát se tak svého snu a navíc jsem věděla, že moje nemoc zasáhne i mé nejbližší okolí, hlavně tedy mého přítele. Musím ale říct, že se celá moje rodina i s přítelem a jeho rodinou zachovali naprosto úžasně. Byli mi oporou, navštěvovali mě, volali mi, byli skvělí. Jenže i přes tohle všechno jsem byla nemocná, byla jsem na psychiatrii a vůbec jsem nevěděla, co se mnou bude. Kromě léků mi bylo doporučeno vyhledat služby Národního centra duševního zdraví, tehdy ještě psychiatrického centra. Tam v rámci denního stacionáře nabízali kognitivně behaviorální terapie na zvládání OCD. Díky tomu, že se tam uvolnilo místo už na červnový běh, strávila jsem v nemocnici jen asi měsíc a s obavami, jestli to doma dokážu, jsem se domů vrátila a ambulantně docházela do stacionáře.

 

Ten mi hodně pomohl, učila jsem se jak zvládat pouštět ten sporák, jak zamykat, aby mi to nezabralo hodinu atd. Podrobnosti možná popíšu jindy, bude-li Vás to zajímat. Stacionář trval zhruba měsíc a pak už jsem se cítila mnohem líp, navíc bylo léto a já měla domluvenou brigádu, takže jsem poměrně brzo začala pracovat, což mě celkem zaměstanávalo a pomohlo mi to pokračovat v nastaveném léčebném režimu.

Postupem času přicházely nové a nové změny, stěhovala jsem se do velkoměsta, našla jsem svoji první práci na plný úvazek, rozhodla jsem se dálkově studovat jinou VŠ. Pořád se něco dělo a já byla v péči psychiatrů a dávala jsem na sebe bacha, aby se mi moje OCD nevrátilo zpět. Měla jsem a vlastně stále mám v živé paměti, jaké obtíže mi nemoc přinášela a myslela jsem na to, aby se mi to nevrátilo zpět. A taky jsem stále brala léky.

Postupem času jsem si začala myslet, že už mě nemoc zas tak nesužuje, že mám vše pod kontrolou a že bych možná ani ty léky už vlastně nemusela brát. Aby bylo jasno, tak nemocí jsem začala trpět v 24 letech a o vysazení léků jsem začala uvažovat v 26. I psychiatrička byla názoru, že by to mohlo být v pořádku. Tak to bylo, začalo vysazování léků, samozřejmně postupné za stálého lékařského dohledu.

Byla jsem bez léků, bylo to pro mě něco úžasného, byly doby, kdy jsem si něco takového nedokázala vůbec představit a najednou wow, bylo to tady!!! :-) Cítila jsem se úžasně a začala jsem si v životě s manželem plánovat spoustu změn. Našla jsem si práci snů, byla zajímavá, byla skvěle placená, bylo to něco úžasného a byl to i jeden z mých splněných snů. V době, kdy jsem nastoupila do nového zaměstnání jsem už léky nebrala asi půl roku. Jenže v nové práci, to tak nějak nešlo. Já ani nevím, co se stalo. Všichni byli skvělí, dokonce mi říkali, že jsou se mnou spokojení i já jsem tam byla spokojená. Jenže najednou jsem se začala cítit jinak. Ani přesně nedokážu popsat jak.

 

 

Teď bych chtěla dát jednu vsuvku. Jde o to, že po té, co jsem si prožila ataku OCD. Jsem si dávala pozor, aby se mi OCD nevrátila. Takže jsem byla tak trochu stále na pozoru v situacích, které mě tenkrát působily takové potíže. Na tohle jsem si dávala pozor a jak, ale tak nějak jsem zapomněla na to, že bych vlastně mohla mít i jiné psychické problémy. To jsem nebyla schopná vidět.

 

Tudíž když jsem se začínala v práci cítit divně, tak jsem to prostě příčitala nervům, nervozitě a začala jsem silně nabývat dojmu, že se k té práci nehodím a že musím utéct a jít jinam. Z dnešního pohledu toho odchodu lituji, ta práce mě bavila, vzdělávala jsem se v ní, posouvala mě dál a naplňovala. Jenže pak se něco začalo dít a já jen slyšela ten hlásek ve mně co křičel uteč, běž prostě pryč. Tak nějak jsem sama sebe přesvědčila, že se k té práci nehodím a našla jsem si jinou. Jenže už se se mnou něco dělo a já jsem si říkala, že o nic nejde, že je to jen stres z všech  těch změn. Jenže nebyl. Pokračování příště.

Problémy se začaly množit a já jsem začínala upadat do velké deprese a to bohužel tak velké, že jsem přestala vidět, to krásné co jsem v životě měla a přestala jsem vidět i to, že nejsem v pořádku. Bylo mi prostě mizerně. A zhoršovalo se to. Pořád jsem si říkala, že to na hospitalizaci není, ale po té co mě začaly hodně silně napad myšlenky na ukončení života jsem najednou pochopila, že musím do nemocnice, že už to dál jinak nejde.